Byl jednou jeden strom

Přemýšleli jste někdy o koloběhu života? Já takových koloběhů už pár viděl. Je mi totiž sto padesát let. Ne, nejsem zázrak moderní medicíny ani robot. Jsem docela obyčejný strom. Žiji uprostřed malého parku v jednom větším městě. I když…obyčejný si nepřipadám. Právě naopak – jsem výjimečný.

Stal jsem se součástí mnoha příběhů – veselých i smutných. Byl jsem u zrodu prvních lásek a svědkem prvních nesmělých polibků a vyznání, ale i hádek a rozchodů. Slyšel jsem smích i pláč. V mém stínu lidé odpočívali i tvořili, psali básně i úkoly do školy. Viděl jsem hodně svatebních průvodů i pochodující vojáky. Zažil oslavy i války.

František

Příběh, který vám chci vyprávět, je o Františkovi a Aničce. Františka jsem poznal, když mu bylo asi pět let. Byl to kluk jako každý jiný – roztomilý neposeda s kudrnatými vlasy, rošťáckým úsměvem a věčně odřenými koleny. Trávili jsme spolu hodně času. Františkův tatínek byl totiž zahradník, staral se o mě i o celý park a Františka s sebou často brával do práce.

František si někdy hrával v mých větvích na námořního kapitána svádějícího bitvu s proradnými piráty, jindy si četl dobrodružné příběhy o indiánech. Občas hledal úkryt, aby nemusel hrabat listí.

Léta ubíhala a z malého chlapce vyrostl sympatický mladý muž. Už si nehrál v mých větvích na piráty a místo s tatínkem, přišel občas s nějakou dívkou. Některá přišla jednou, jiná víckrát, ale žádná nebyla ta pravá. Přál jsem mu hodnou a milou dívku.

Anička

Jednou přivedl hezkou tmavovlásku s krásným úsměvem. Jmenovala se Anička. Viděl jsem, jak se na ni František dívá. Radoval jsem se, že se moje přání vyplní a Anička s námi už zůstane. Scházeli se u mě často, povídali si, smáli se, byli šťastní – a já s nimi.

Když František požádal Aničku o ruku, měl jsem upřímnou radost. Přišli za mnou i ve svůj svatební den. Mladí, krásní, zamilovaní a šťastní.

Za pár měsíců se Františkovi a Aničce narodil syn Petřík, pár let po něm dcera Katuška. A já viděl vyrůstat další generaci.

Byl jsem jim oporou, když dělali svoje první krůčky, pozoroval, když je táta učil jezdit na kole a maminka jim stírala slzičky při prvním karambolu. Poskytoval jsem jim úkryt a útočiště při dětských hrách stejně jako kdysi jejich tatínkovi.

Stejně jako František i Petřík s Katuškou vyrostli a založili vlastní rodiny.

Neúprosný čas

František s Aničkou ke mně chodili dál. Někdy jen oni dva, jindy s sebou brali svoje vnoučata. Prožil jsem takhle s Františkem a Aničkou více než padesát let. Čas je ale neúprosný.

Zatímco já jsem za ta léta vyrostl a zesílil, František s Aničkou stárli a slábli. Františkovi ubylo vlasů, ty Aniččiny prokvetly stříbrem. Jediné, co se nezměnilo, byla jejich láska.

Jednou ke mně přišli a já poznal, že je něco jinak. Pohublý František se ztěžka opíral o hůl. V očích se mu leskly slzy. Hubenou rukou mě pohladil po kmeni a já pochopil. Přišel se rozloučit.

Příště už přišla Anička sama. Seděla tiše na místě, kde sedávali spolu. Vzpomínala a já jsem vzpomínal s ní.

Je to už mnoho let, kdy Anička přišla naposledy. Už je zase s Františkem. Oba mi moc chybí.

Mou korunu tvoří tisíce vzpomínek, mé větve tvoří tisíce příběhů. Rád se s vámi o ně podělím – stačí, když mi budete naslouchat.