Frankie

Je to už pár měsíců, kdy do mě můj nejlepší kámoška Kikin (občanským jménem Krištof Navrátil) při našem pravidelném pátečním dýchánku hučel jak do hubený kozy:

„Julčo, rozešli jste se před rokem. Přestaň se tvářit jak zdrcená vdova. Matěj neumřel, prostě to přestalo klapat. Takový věci se stávají. Já vím, že tě to sebralo, ale už mi fakt leze krkem se furt dívat na ten tvůj usouženej obličej. Matěj není jedinej chlap na světě. Takže ti, drahá přítelkyně, založím profil na seznamce a nechci slyšet žádný protesty!“

„Nechci žádnou seznamku,“ pokouším se oponovat.
„Já tomu nevěřím, určitě jsou tam samý úchylové, a co když mě někdo přepadne, unese, nebo zabije? Víš, že takový typy přitahuju.“

Dle očekávání Kikin smete můj chabý argument ze stolu.

„Nesmysl. Matěj přece nebyl úchyl, vrah, šíblej ani násilník.“ Vytrvale, jak orel nad polem krouží prstem nad klávesnicí. Rychlostí pěti úderů za minutu vyklovává text inzerátu.

Jsem v klidu; při tempu, jakým píše, a tempu, jakým pije, nevěřím, že by to stačil doklovat dřív, než bude kantáre. Chyba lávky. Kikin se do tvorby mého profilu natolik zažral, že zapomněl i pít. Za celé naše přátelství se něco podobného stalo jen dvakrát – když vysílali poslední epizodu Sexu ve městě a při loňském finále Muže roku.

„Zapomínáš, můj milý kamaráde, proč jsem vždycky musela zdrhat z diskotéky nebo baru? Ty už si nepamatuješ, jak jste si ze mě dělali srandu, že bych mohla dělat policajtům volavku? Jen by posbírali do antonu moje nápadníky. No, jen si vzpomeň na Voloďu, toho Němce s ruským přízvukem, co mi chtěl hodit oblbováky do pití.“

Kikin na vteřinu zaváhá. Na monitoru svítí nápis „Aktivovat účet?“. Ruku nechá viset nad klávesou Enter. Pak odhodlaně ťukne do klávesnice – a můj profil na seznamce je aktivní.

Vzpomenu si na Matěje. Kdy se to mezi námi tak pokazilo? Jak je možný, že jsem si ničeho nevšimla? Mohla jsem to změnit? Mohla jsem to zachránit?

Alespoň to zkus

Z úvah nad mým zpackaným vztahem mně vytrhne Kikinova divoká gestikulace:

„Takže zlato, schovej si ten pohřební výraz na posmrtnou masku a pojď se na to mrknout. Tady jsem ti vymazlil profil, heslo ti tu napíšu a nemysli si, že mi očůráš paty. To heslo znám a budu tě kontrolovat. Varuju tě, jestli neuvidím žádnou aktivitu, tak začnu psát za tebe, a to nechceš.“

Představa, jak se téměř dvoumetrový Kikin vydává za holku, aby jí nabalil chlapa, je příliš směšná. „Ty jsi příšerná kámoška, Krištofe!“

Rozpustile se na mě zazubí: „A právě proto mě máš ráda.“

Pak zvážní. „No tak, já jen chci, aby ses přestala trápit. Jenom to zkus, prosím, jenom to zkus. O nic přece nejde. Hele, v podstatě si vystačíš se dvěma klávesama – DELETE a ENTER. Jen to, proboha, nespleť.“

Je od něj hezký, že se tak snaží. Možná má i v něčem pravdu.

„Tak já to tedy zkusím, ale dneska už ne, ok?“

„Dobrá.“ Spokojeně se usměje a přiťukne si se mnou skleničkou Prosecca.

Za pár dní, i přes počáteční odpor a nedůvěru, poháněná zvědavostí a tíhou slibu, který jsem Kikinovi dala, jsem profil otevřela. A odstartovala tak kolotoč leckdy absurdních situací.

Moje seznamovací kariéra v online světě nebyla dlouhá, ale o to výživnější. V duchu si procházím nápadníky, se kterými jsem si vyšla. Ano, pár (čili dva) byly celkem v pohodě a nebránila bych se bližšímu vztahu, nicméně oni očividně jo. Větší procento ovšem představovali zástupci divnotýpků.

Karel

Sestavím si jakýsi pomyslný „Úchylníček“. První místo zaujímá jednoznačně Karel. Tmavovlasý, tmavooký, s bradkou. Na profilu měl asi sto padesát fotek a všechny byly v podstatě stejné – selfíčka focená z jediného úhlu, takže se na měnilo jen oblečení. Psali jsme si asi týden. Nebyl hloupý, ale občas se dost přeceňoval, nebo mi to tak alespoň připadalo. Chvílemi reagoval trochu přehnaně, hlavně ve chvílích, kdy jsem se opovážila projevit vlastní názor. Okamžitě začal být dost arogantní.

Říkala jsem si, že v reálu bude třeba jiný, že to možná myslí jinak a já to jinak chápu. Osobní kontakt je osobní kontakt. Brát si ho přece nemusím. Domluvili jsme se tedy, že si dáme sraz jeden letní den v pět hodin u Andělíčka.

Vybavím si tu bizarní scénu. Stojím na smluveném místě. Je pět deset a Karel nikde. Přesně tohle nesnáším, připadám si pak jako blbka. Pět patnáct, směrem ke mně přichází podivná postavička, čím je blíž, tím studenější pot mě polévá.

Panebože, prosím, ať to není on.

Modlitby nezabraly, Karel stojí přede mnou – s igelitkou, ledvinkou kolem pasu, v ušmudlaném, sepraném triku. Rozpačitě mu odpovím na pozdrav. Pohled na zbytky jeho zčernalých zubů z hlavy asi nikdy nedostanu. Teď už chápu, proč se na žádné z těch sto padesáti fotek neusmívá. Má trochu šílený pohled, jako by koukal skrze mě.

Navrhnu mu, že se můžeme projít do parku. Modlím se ke všem známým i neznámým bohům, aby mě s ním nikdo nepotkal. Jo, mohli bychom si jít sednout do kavárny… jenže Karel smrdí tak, že v uzavřeném prostoru by se ze zdí sloupala omítka.

Musí na nás být opravdu komický pohled: on ušmudlaném triku, s retro ledvinkou a igelitkou, já v elegantních šatičkách pobíhajíc kolem něj podle toho, jak se točí vítr, společně kroužíme po „špek parku“. Z neznámého důvodu je mi blbý zdrhnout. Tedy až do chvíle, kdy se mi svěří, že je schizofrenik, a pozve mě na neděli na oběd s tím, že babička bude ráda, že si konečně našel děvče.

K mému zděšení začne rozvíjet teorie o našem společném životě. Bydlet můžeme v jeho pokojíku. K Vánocům dostal nové povlečení, tak v sobotu povlíkne, abych spala v čistým. Vlak mi jede v 10:40, v 11:05 mě bude čekat na nádraží. Když loví v ledvince jízdní řád, aby mi zaškrtnul spoje, nenápadně pošlu zprávu Kikinovi: „SOS, volej, ihned!“

V životě jsem nebyla tak ráda, že na displeji vidím jeho telefonní číslo. Karel to nese s nelibostí.

„Kdo ti jako volá, teď v půl šestý večer?!“

Dělá, jako by bylo půl dvanáctý a výhružný podtón v jeho hlase mě tedy zarazí.

„Promiň, to je správce domu. Co tak může chtít?“

S omluvným výrazem zvednu telefon a dostatečně nahlas spustím: „Dobrý den, pane Svobodo, děje se něco?“ Snažím se tvářit neutrálně a soustředěně i přes Kikinovo pronikavé: „Co jéééé?“

„Čas pro mou etudu,“ odpovím mu v duchu.

Karel si mě podezřívavě měří. Nasadím šokovaný výraz a plačtivě zvolám:

„Cože? A ta voda jako teče ze stropu? No to snad ne. Já jsem teď ve městě, ale okamžitě jedu domů. Budu tam tak za dvacet minut.“

„Jaká voda, co to meleš, proboha?“ Kikin má velmi pronikavý hlas, když nechápe.

Hovor raději končím se slovy: „Pane Svobodo, já tam budu za chvilku. Děkuji za zavolání. Zatím na shledanou.“

Tak alibi mám, teď zbývá dorazit Karla.

„Karle, já se moc omlouvám, ale to byl správce domu. Asi mi doma praskla nějaká trubka nebo těsnění a vytopila jsem sousedy. Musím domů. Ahoj.“

Na jeho reakci nečekám. Kolem zrovna projíždí tramvaj, než se Karel stačí vzpamatovat, rozběhnu se a s ladností bedny kytu skočím dovnitř. S oroseným čelem, funící, jako sentinel najdu volné místečko a volám Kikinovi, abych mu to vysvětlila.

Uznávám, že tahle kamufláž nebyla zrovna fér, ale já jsem se nikdy za hrdinku nepovažovala. A popravdě jsem se obávala Karlovy reakce, když bych mu na férovku řekla, že na králíka rozhodně nepřijedu. Ani v neděli, ani nikdy!

Marcel

Stříbrnou medaili v seznamu úchyláků bere Marcel. Ten sice nesmrděl jak žumpa, nicméně vady charakteru páchnou možná víc. Oslovil mě pár týdnů po debaklu s Karlem. Na profilu pro změnu moc fotek neměl. Jedna byla asi z dovolené. Do objektivu se usmíval sympaťák s tmavým strništěm vousů a za ním se rýsovaly Alpy. Škoda, že si nesundal sluneční brýle, abych viděla jeho oči. Měl ale hezký úsměv a krásné, rovné, bílé zuby. Docela se mi líbil, podle všeho byl vysoký, tmavovlasý. Vyloženě Kikinův typ, což mi několikrát výmluvně zdůrazní. Podle údajů na profilu bylo Marcelovi třicet jedna let a pracoval jako IT technik.

První rande jsem navrhla kupodivu já. Nebyl sice moc výřečný, ale to mohlo být prostředím. Nebo ho nebavilo psát. Při osobním kontaktu to bude třeba jiné. Na rande jsem se docela těšila.

V duchu zase stojím u divadla, kde jsme se měli sejít. Přichází. Hezký, vysoký, tmavovlasý sympaťák. Bože, ten je hezký! Srdce mi hned hodí tři tepy navíc. Zubím se jak v reklamě na Colgate. Sympaťák se na mě usměje a pokračuje dál. To není on? Proč to není on?! Toužebně se za ním dívám a zklamaně vzdychnu. Ach jo.

Zakrslého, proplešatělého blonďáka, který šel nejspíš za ním, si všimnu, až když na mě promluví.

„Ahoj Julie, já jsem Marcel.“

Ovane mě cigaretami prosycený dech. Žluté, křivé zuby mu svítí mezi úzkými rty. S vypoulenýma očima neurčité barvy mi připomíná žábu. No, nazdar hodiny. Odhaduji mu tak pětačtyřicet let. Na levé ruce má viditelně opálený snubní prsten. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.

„Tak kam půjdeme?“ zeptá se.

Než se vzmůžu na odpověď, kormidluje mě do nejbližší kavárny. Jsem natolik konsternovaná, že se nevzmůžu na odpor. V kavárně suverénně poručí dvě kávy, aniž by se obtěžoval zeptat, jestli kafe vůbec chci. A pak žvaní, žvaní a žvaní. Na to, jak byl na netu skoupý na slovo, se mu teď od pusy div nepráší.

Pomalu se probírám ze šoku. Řeční o politice, proboha, tyhle hospodské revolucionáře mám nejradši. V podstatě si vystačí jen s monologem, navíc svoje názory arogantně vyřvává na celou kavárnu a ostatní návštěvníci se po nás pohoršeně otáčí.

„Byla jsi volit?“ zeptá se náhle.

Přistiženě sebou trhnu, hlavou mi zrovna běžel popěvek:
Dej nám pánbu kýbl bublin,
ať nemusím topit uhlím...

„Na co ses ptal?“

„No, jestli jsi byla volit? Já jsem samozřejmě volit byl. Ani se tě nemusím ptát, koho jsi volila. Ty vypadáš jako sluníčkářka. No jasně, co bych taky mohl čekat od ženský. Jsem zvědavej, co budete vy pravdoláskaři dělat, až to tu zamoří ty uprchlíci. Já bych některým lidem volit zakázal. Dovolil bych to jen těm, co mají aspoň maturitu. Zavedl bych normálně nějaký testy, a kdo by neprošel, tak by měl smůlu. Těm, co mají jen učňák nebo základku, bych to zatrhnul úplně. Tyhle nevzdělaný poloopice by přeci neměly mít právo rozhodovat o tom, kdo tu bude vládnout. To ať přenechají elitám.“

„A ty máš co za vzdělání?“ zeptám se ho, žasnouc nad tou do nebe volající nabubřelostí.

Co si o sobě ten trotl vlastně myslí? Nejradši bych ho nakopla mezi půlky špičatou botou. Tohle kastování a povyšování se nad někoho bytostně nesnáším. Po mé otázce se začne ošívat a mumlat něco o tom, že nemohl studovat, protože ho rodiče nemohli držet na škole a bla bla bla.

Nevím proč, ale vybaví se mi scéna ze Světáků, jak chce Vlastimil Brodský příslušníkovi VB nakukat, že od čtrnácti let musel podporovat stařičké rodiče a doma měli jen jedny dřeváky.

„Ty jsi taky četl Pro kravičku od Jindřicha Šimona Baara?“ zeptám se ho ironicky. Narážku nepochopí.

„Můžu se tě na něco zeptat, Marceli?“

„No jasně. Se ptej, na co chceš. Konečně jsi taky něco řekla, už jsem si myslel, že to tu budu muset odkecat sám.“

Poznámku, že mě ještě pořádně nepustil ke slovu, raději spolknu.

„Proč máš na profilu cizí fotky?“ snažím se na sobě nedat znát vztek.

„No přece kvůli holkám. Svou fotku si tam dát nemůžu. Někdo mě pozná a budu mít doma průšvih.“

Ten blbec je si sebou tak jistej, že se ani nenamáhá si něco vymyslet. Přes zaťaté zuby procedím jen:

„Aha.“

Kdyby tu byl Kikin, tak už by troubil k ústupu, protože moc dobře ví, co moje „aha“ znamená. Je to signál, že jsem těsně před výbuchem. Ten, který tuhle rozbušku zapálil, by se měl co nejrychleji odplížit do bezpečné vzdálenosti a modlit se, abych neměla po ruce nic, co bych po něm mohla hodit.

„Nepřipadá ti na tom vůbec nic divnýho, jo? Tady si myslíš, že tě nikdo nepozná?“

Marcel se vůbec nenechá vykolejit. Sebevědomě prohlásí:

„Přišla jsi přece dobrovolně. Dokonce jsi to rande sama navrhla, tak proč bych se měl já cítit blbě?“

Ručička na ukazateli mého vnitřního tlakoměru se blíží ke kritické hranici. Vztek se mnou lomcuje. Takže já jsem ho sem vlastně, chudáčka, vylákala!

„Jo, tu schůzku jsem navrhla já. Za prvé jsem si myslela, že se mám sejít s někým úplně jiným. Za druhé, já jsem svobodná, nikoho nepodvádím. Ty máš tu neskutečnou drzost si dát na profil cizí fotky kluka, kterej je tvůj pravej opak. Jsi ženatej a mě tu v podstatě nařkneš z toho, že já jsem vylákala tebe?! A tobě, chudáčku, nezbylo nic jinýho než přijít, i když jsi vlastně vůbec nechtěl?!“

„Když bych ti řekl pravdu, tak bys nepřišla. Mně ses na fotkách líbila. Jsi docela hezká, i když bys teda mohla změnit účes. Nepřemýšlela jsi třeba o jiný barvě?“

Ten chlap se mi snad zdá! Oprásklej je jak lázeňská veverka. A ještě mi bude kecat do účesu? Pára mi jde ušima. Marcel se zvedá s tím, že si musí odskočit. Počkám, až zmizí za dveřmi toalety, na víc nečekám. Popadnu bundu a rychlým krokem se vydám k východu. Už beru za kliku, když mě napadne ďábelská myšlenka.

Přeběhnu k pultu a přivolám servírku.

„Slečno, prosím vás, co tu máte nejdražšího?“

Servírka na mě spiklenecky mrkne a ukáže na láhev nějakého rumu.

„Je výběrový. Panák stojí dvě stě korun.“

„Výborně, tak poprosím dvojitého.“

Servírka mi bez mrknutí okna nalije poctivého dvojitého panáka. Na ex ho do sebe barbarsky kopnu.

„Díky. Napište to na toho pána, se kterým jsem přišla. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ odpoví pobaveně.

Škoda, že nebudu u toho, až mu přinese účet. Doufám, že ta holka z toho nebude mít nějaký problém. Marcela si zablokuju dřív, než stihnu dojít na tramvaj.

Marek

A svatou trojici mých randících omylů uzavírá Marek. Dodnes nechápu, co jeho chování mělo znamenat. Jestli šlo o recesi, nebo projev duševní choroby. Začal mi psát ve chvíli, kdy jsem držela prst nad tlačítkem „Smazat profil“. Na fotkách vypadal docela sympaticky, byl vtipný. Jediné, co mi trochu vadilo, byly poměrně dlouhé časové prodlevy a neochota o sobě sdělit cokoliv bližšího, stále jsme se bavili v obecné rovině. Opět jsem to přičítala tomu, že mu třeba nesedí tenhle způsob seznamování a že osobní kontakt bude jistě lepší. Schůzku navrhl on a já přijala.

Na smluvené místo jsem dorazila s předstihem, vybrala si příjemné místo u okna a čekala. Viděla jsem ho přicházet od tramvaje. Už na první pohled mě zarazil nepřátelský výraz v jeho tváři a jak ošuntěle a zanedbaně vypadal. Přišel v rozdrbaných džínách. Na jeho obranu připouštím, že některé z těch děr tam zřejmě byly už, když džíny kupoval. Nicméně o té mega díře, kterou měl mezi nohama a ze které vykukoval jeho kašpárek, oděný do příšerných slipů, silně pochybuju. Nešlo si toho nevšimnout, protože seděl s nohama roztaženýma, jako kdyby spolknul štafle.

Naše rande trvalo asi deset minut a po celou dobu jen nadával. Na tramvaje, na počasí, na práci, na lidi v tramvaji. Měla jsem sto chutí se zvednout a jít pryč, což jsem vzápětí stejně udělala. Můj odrbaný společník se ke mně totiž nahnul přes stůl a tlumeným hlasem se mě zeptal:

„Už jsi viděla mrtvoly?“

S představou, jak mě někde ve sklepní místnosti pitvá zaživa, jsem se zvedla a bez omluvy opustila kavárnu. Tohle fakt nemám zapotřebí. Profil ze seznamky jsem smazala ještě, než jsem vyšla z kavárny.

Frankie

Svou spřízněnou duši jsem nakonec přece jen našla. Bez seznamky, neplánovaně. Potkala jsem ho při procházce v parku. Chodil pořád dokola sem a tam, vypadal, že něco hledá. Nabídla jsem mu pomoc. Nejprve se tvářil nedůvěřivě. Proč by mu jako měla pomáhat cizí ženská? On je z nás dvou ten chlap, poradí si sám. Nakonec mou pomoc přijal.

Strávili jsme spolu celé odpoledne. Chodili jsme parkem křížem krážem. To, co hledal jsme ale nenašli.

Když se začalo stmívat, pozvala jsem ho k sobě domů, protože se tvářil dost bezradně. Nikdy dřív jsem to neudělala, abych si zvala domů někoho, koho sotva znám, ale jemu jsem hned od začátku věřila. Byl mi nesmírně sympatický, milý a zábavný.

Na lásku na první pohled jsem do té chvíle nevěřila, ale stalo se. V našem případě existuje, je oboustranná, hluboká, upřímná a věrná. Nikdy mi s nikým nebylo tak dobře. Skvěle si rozumí i s Kikinem a mojí rodinou. Všichni si ho hned zamilovali.

Udělal ze mě lepšího člověka. To díky němu se těším domů. Miluju naše společné procházky, výlety i lenošení u telky. Hodně se s ním zasměju. Je tu pro mě vždy, když ho potřebuju. Vím, že by mě bránil až do roztrhání těla. Prostě je ideální parťák do pohody i nepohody.

Jmenuje se Frankie a je to francouzský buldoček.