Lásko, Bože, lásko

Lásko, Bože, lásko, kde ťa luďa berú? Na horách nerosteš, v poli ťa nesejú…

Tenhle popěvek se mi vybaví vždycky, když neúprosné biologické hodiny začnou tikat zase o něco hlasitěji. Kde se vlastně bere láska, ten krásný omamný pocit, kdy celý svět zrůžoví, květiny voní víc, ptačí zpěv zní jako rajská hudba, slunce svítí, i když je zataženo, a pocity hladu nebo únavy se téměř vytratí? Odkud přichází? Kde ji hledat, když jí evidentně není nikde nazbyt? Kdyby bylo, tak by nebyly plné psí útulky, rozvodoví soudci by třeli bídu s nouzí a v čekárnách manželských poraden by se usadil tak maximálně prach.

Jak to, že někdo potká lásku hned a někdo na ní čeká celý život? Pro někoho je láska něžná víla, pro někoho ďábelská kráska. V mém případě je to škodolibý skřet s chlupama na zádech, v jedné ruce drží luk, ve druhé šíp a přes silné dioptrie se snaží trefit aspoň stodolu. Ve většině kultur je znám jako Amor, já mu pro jeho pofidérní mušku říkám Netrefil. Teda on se vždycky trefí, ale jen do mě, a to dělem a přímo na solar, ale objekt mého zájmu není schopný ani zaměřit. Občas někoho omráčí palicí, aby se neřeklo. Tohle koma vydrží zpravidla pár měsíců, pak se praštěný milý probere a odpotácí se za vábením Sirén.

A tak roky ubíhají, kamarádky se vesele vdávají a já stále čekám, až ten můj snajpr konečně sestřelí ženicha taky pro mě. Přitom nechci zase tak moc.

S povzdechem vypnu televizi, kde jsem si na DVD pouštěla Drákulu s Gary Oldmanem. Na romantické filmy nemám náladu. Nemám vlastně náladu ani na horor. Zrak mi padne na staré album. Už jako malá holka jsem vždycky, když mi bylo smutno, utíkala k fotkám. Prohlížela si staré obrázky a vymýšlela k nim příběhy. Listuju albem a vzpomínám. Zase se vracím do těch okamžiků, kdy byly fotky pořízeny. Je mi fajn.

Na poslední stránce je nalepená svatební fotka mých praprarodičů. Díky zažloutlým rohům vypadá ještě starší, než ve skutečnosti je. Okamžitě si vybavím den, kdy jsem ji viděla poprvé. Bylo mi asi pět let a byla jsem u babiček na hlídání. Moje babička brzy ovdověla a bydlela spolu se svou maminkou, mojí prababičkou, v domku kousek od nás. Prababička Anna měla ve svém pokoji starou dřevěnou komodu a v ní šuplík plný příběhů.

Hrozně ráda jsem se probírala starými poklady, hlavně fotografiemi se zažloutlými rohy. Byl to pro mě vždycky takový malý výlet do dávných dob. Tenkrát jsem taky rabovala v babiččině šuplíku a našla staré album. Moje srdíčko zaplesalo nadšením. Se zvědavostí sobě vlastní jsem nedočkavě otevřela první stránku. Léty zpuchřelá lepenka propustila ze svého zajetí černobílou svatební fotografii.

Mladá žena s bílou čelenkou v tmavých vlasech stojí vedle sympatického světlovlasého mladíka. Pohled jejích tmavých očí směřuje někam do dáli, na hezky tvarovaných rtech sedí milý, trochu nesmělý úsměv. Její oči mi jsou povědomé. Mladý muž stojí těsně vedle ní, dotýkají se rameny. Z jeho tváře vyzařuje vřelost a spokojenost. Světlé, lehce zvlněné vlasy, má pečlivě sčesané ke straně. Náznak úsměvu a veselé světlé oči působí hřejivě. Víc mě ale zaujala nevěsta. Ve svých dětských očích jsem v ní viděla jasnou princeznu a dychtila vědět víc. „Babíííí!“ popadla jsem fotografii a běžela s ní do kuchyně za prababičkou, která připravovala lívance.

„Babi, kdo je tohle?“ zamávám jí starou fotografií v úrovni pasu, protože výš nedosáhnu.
Utře si ruce do zástěry a podívá se na fotografii. „To jsem já s dědečkem.“
Vykulím oči. „Babi, a ty jsi byla princezna?“
„Ale kdepak,“ zasměje se a vypne sporák.
„Byla jsem nevěsta. To je naše svatební fotka. Víš, co je to svatba?“
„Nevím,“ odpovím po pravdě, protože mi maminka zakázala lhát.
„No, svatba je takový obřad, kde si ti dva slíbí, že se budou mít pořád rádi. Až budeš velká, tak taky potkáš kluka, jako já dědečka. A když se budete mít rádi, tak taky budete mít svatbu.“
„To nevím, babi, kluci jsou pitomí. Kubík mě pořád tahá za vlasy, s ním určitě tu svatbu mít nebudu.“ Babička se zasměje, pohladí mě po vlasech a pak se zadívá na fotografii.

„Babi, vyprávěj mi o dědovi a o vaší svatbě. Musel zabít draka?“
S úsměvem zavrtí hlavou. „Ne, to nemusel. Musel přijít k nám domů a požádat mou maminku o mou ruku.“
Pečlivě si prohlížím babiččinu vrásčitou ruku s krátkými buclatými prsty. To je divný, vždyť ji má. To ji děda asi vrátil. S touhle teorií na babičku hned vyrukuju.
„Babi, když děda umřel, tak ti tu ruku musel zase vrátit? A jak sis zavazovala boty, když jsi neměla ruku?“
„Ty jsi treperenda. To se jen tak říká. Prostě přišel k nám domů a zeptal se mojí maminky, jestli mu dovolí, aby si mně vzal za ženu.“
„A ty jsi, babi chtěla dědu za muže? Ty ses jeho maminky neptala?“
Se smutným úsměvem přikývne: „Ano, chtěla. A moc.“
Vydrápu se jí na klín a položím si hlavu na její rameno. „Vyprávěj mi o vaší svatbě, prosím.“

Babiččiny oči se zalijí slzami, zahledí se někam do dáli a před očima jí běží příběh. Její příběh. V duchu se vrací do roku devatenáct set třicet pět. Znovu jí je dvacet tři a stojí před zrcadlem ve svém pokoji. V srdci má zvláštní směsici radosti, očekávání a nervozity. Dneska se vdává! Dívka v zrcadle je stejná, ale přesto jiná. V tmavých očích má zvláštní lesk, takový, jaký mají jen nevěsty. Domem se line vůně svatebních koláčů, zvenčí k ní doléhá hlahol a šum. Její starší bratr Alois vítá hosty, kteří se scházejí už od časného rána. Teta Mína s tetou Josefou v kuchyni dohlíží na svatební přípravy. Anna si třesoucími prsty upraví bílou čelenku se závojem, která ostře kontrastuje s jejími tmavými vlasy. Oblečená do maminčiných svatebních šatů si prohlíží svůj odraz v zrcadle.

Pohled jí padne na otcovu fotografii. Moc si na něj nepamatuje, zemřel, když jí byly pouhé dva roky. Matně si vybavuje, jak ji lechtal jeho knír, když jí dával pusu. Ta zatracená válka stála život mnoho otců, ten její byl jedním z nich. Ani neví, kde je pochovaný. Smutné myšlenky přeruší příchod její maminky.
„Karel s rodiči už je tady. Jsi připravená?“
„Ano, maminko.“
„Ukaž se.“ Anna se se smíchem zatočí dokola.
„No tak, nejanči, jak nějaká malá holka,“ pokárá ji matka.
„Odpusťte mi, maminko.“
Její maminka je velmi přísná. Neměla na vybranou. Její muž padl ve válce a ona tu zůstala sama se třemi malými dětmi a celým hospodářstvím. Musela se hodně otáčet, aby je všechny uživila. Trápení měla vepsané ve tváři. Její velké hnědé oči, tak podobné Anniným, byly obvykle zasmušilé jakoby zahalené smutným tajemstvím, dnes v nich však Anna zahlédla i náznak radosti.

„Než půjdeme, chtěla bych ti něco dát,“ při těch slovech sáhla do kapsy a vytáhla malý plátěný pytlíček. Opatrně z něj vyndala zlatý řetízek s malým křížkem.
„Dala mi ho moje matka, když jsem se vdávala. Naše manželství trvalo jen krátce, ale byli jsme spolu s tatínkem šťastní a měli jsme se rádi. Tak bych si moc přála, aby ten řetízek přinesl štěstí i tobě a Karlovi.“
Anně se po tváři skutálí slza. Nebyla od matky zvyklá na takový projev emocí.
„Ale no tak, nebul, vždyť se vdáváš.“
Anna si osuší slzy. „Děkuji vám, maminko.“
Maminčin jindy tvrdý pohled zjihne. Dívá se na svou dceru, jako by to byla zase její malá holčička. Válka, tatínkova smrt a následné starosti o živobytí mezi ně postavily zeď.

Anna si z raného dětství pamatovala maminku jako laskavou, usměvavou, mazlící. Po tatínkově smrti se mnohé změnilo. Starostí bylo mnoho a času na mazlení málo. Její maminka pravděpodobně myslela na to samé, protože náhle vyhrkla:
„Andulko, moc mě mrzí, že jsem vám nebyla lepší matkou.“
Ohromená Anna ji polekaně zastaví. „Ale maminko, co to říkáte? Dělala jste všechno pro nás a Bůh ví, že lehké jste to v životě neměla. Vychovala jste nás, starala se. Měli jsme štěstí, že jsme díky vám měli domov a nikdy nám nic nechybělo. Vím, že jste nás měla ráda a vždycky jste nás chránila. Za to vám, maminko, budu nadosmrti vděčná a věřte, že ničeho nelituji a za nic bych neměnila. Nic si nevyčítejte.“
Annina maminka se smutně usměje a pohladí Annu po tváři. „Moc ti to sluší,“ řekne dojatě.

Dveře se pomalu otevřou a v mezeře se objeví tmavovlasá hlava s výrazně odstátýma ušima. Pepi, Annin nejstarší bratr, dnes supluje roli otce a povede Annu k oltáři.
„Pan farář už je tady. Můžeme jít?“
„Ano, Pepi, můžeme.“ Anna naposledy pohlédne na svůj odraz v zrcadle a pak společně s maminkou vejdou do vedlejší místnosti, kde už na ně čeká ženich, jeho rodiče a svědci Josef a Alois. Všichni se navzájem přivítají, Annina maminka si stoupne vedle Karlových rodičů.

Karel si s úsměvem prohlíží Annu zelenýma, veselýma očima. Jindy neposedné mírně vlnité vlasy má dnes sčesané ke straně. Tmavý oblek lichotí jeho vysoké vypracované postavě. Bílou košili doplňuje bílý motýlek. Nebýt mozolů na jeho upracovaných rukách, ve kterých třímá bílé rukavice, směle by se mohl vydávat za mladíka z tzv. lepší společnosti. Láskyplně se usměje na svou nevěstu a ujme se slova.
„Dobrý den, pane faráři.“ Farář mu odpoví pokývnutím hlavy.
Karel se otočí směrem k Annině mamince a svým rodičům. „Dobrý den, paní Langová, dobrý den, maminko a tatínku. Chceme vám s Annou vyjádřit svou vděčnost, za to, že jste nás vychovali, starali se o nás, poskytli nám zázemí a udělili nám souhlas s naším sňatkem. Nyní bychom vás společně chtěli požádat o vaše požehnání.“ Anna i Karel pokleknou před svými rodiči, kteří jim, jeden pod druhém, rukou naznačeným křížkem na čelo udělí svoje požehnání. Poté spolu se svatebními hosty utvoří průvod a vydají se do nedalekého kostela.

Je studený, zimní den. Anna zimu však necítí, celou cestu ke kostelu jí srdce divoce buší v hrudi. Když kráčí kostelní uličkou k oltáři, nervozita ji zcela opustí. Se širokým úsměvem a očima upřenýma na svého ženicha lehce proplouvá uličkou mezi kostelními lavicemi. Nemá pochyby, necítí strach nebo nervozitu, jen radost z toho, že ten vysoký muž s něžnýma zelenýma očima se za chvíli stane jejím manželem.

Farář zahájí svatební obřad čtením z evangelia a Písma svatého, následuje udělení svátosti. Anna celou dobu po očku pozoruje svého Karla. Je klidný, vyrovnaný, usmívá se a jeho oči ji měkce objímají a hladí. Vybrala si dobře, je si tím jistá. Karel je slušný, pracovitý a hodný člověk. Po svatém přijímání se farář otočí na Karla a Annu, vezme jejich ruce a spojí je dohromady. Je čas na svatební sliby.

Anna tichým, ale pevným hlasem, s pohledem upřeným do Karlových veselých očí, pronáší svůj slib, aniž by tušila, že ho do posledního písmene vyplní. „Já, Anna, odevzdávám se tobě, Karle, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh. Amen.“

Přeruším babiččin vzpomínkový retrofilm: „Babi, a kde máš ten křížek, co ti dala maminka?“
„Už ho nemám.“
„Ztratila jsi ho?“
„Tak nějak,“ odpoví babička neurčitě.
Na to, jak o něj přišla, nikdy nezapomene.

Z krku jí ho strhnul člen Revoluční gardy. Ona byla Němka a on měl pocit, že si to tedy může dovolit. Když se ohradila, namířil zbraň na jejího nejmladšího synka. Rychle skryla chlapce za sebe. Prudce dýchala a sledovala, jak ten samozvaný správce pořádku odchází i s jejím řetízkem. Nechtěla na to vzpomínat.

„Babi, a co se dělo po svatbě. Bydleli jste s dědou tady?“ „Ne, zlatíčko. Dědova rodina měla statek kousek odsud. Když jsme se vzali, tak jsem se tam k němu přestěhovala. Měli jsme krávy a koně, slepice a husy, dokonce i kozu. Děda byl moc šikovný, měl moc rád přírodu a přesně věděl, jak kterou rostlinku pěstovat, co potřebuje, co jí škodí, jak se má starat o stromy, aby nám rodily zdravé a dobré ovoce.“ „A proč už v tom domě nebydlíš?“

Jak jen pětiletému dítěti vysvětlit divoká poválečná léta? Když se s Karlem vzali, postupně opravili dům jeho rodičů, kde jejich předci žili téměř sto padesát let. Anna se těšila, až jejich děti budou v domě vyrůstat stejně jako Karel, jeho tatínek a dědeček.

První roky manželství byly opravdu šťastné, pár měsíců po svatbě se Anně narodila holčička Marie, za další dva roky přibyl František, dva roky po Františkovi přišla na svět dcera Anna a jako poslední se narodil Vojtěch. Anna byla milující maminka a Karel milující tatínek. I v temných časech se snažili svým dětem připravit krásné dětství.

Poslední dvě děti se narodily za války. Téměř všechny vypěstované plodiny, ale i mléko a smetanu museli odevzdávat armádě. Válečná léta se na Anně vydatně podepsala. V jejích kaštanových vlasech se objevily stříbrné prameny. Dříve plné tváře měla propadlé a její krásné hnědé oči potemněly.

Ze všech sil se snažila žít pokud možno normálně. Děti samozřejmě vnímaly, co se děje, hlavně ty starší, nic jim nezamlčovali. Nechtěla jim lhát, chtěla, aby věděli, jak špatná válka je a jak lidem ubližuje, ale jednou skončí. A oni zase budou žít normálně. Karel jí byl velkou oporou. Často jí nosil květiny, které natrhal při práci v lese nebo na poli. Jen tak, protože jí chtěl udělat radost a připomenout, že ji pořád má rád. Chtěl vidět ten široký úsměv, do kterého se kdysi zamiloval.

Desáté výročí svatby oslavili skromně, doufajíce v brzký mír. Konec války pro ně ale paradoxně představoval začátek ještě větší noční můry. Pár týdnů po osvobození Karla odvlekli a několik následujících měsíců ho drželi ve vyšetřovací vazbě. Anna o něm neměla žádné zprávy, bála se, že už ho neuvidí. Každý den usínala s hrůzou, co jí přinese další den. Snažila se být statečná kvůli dětem, ale lehké to skutečně nebylo.

Z jejich domu je vyhnali do vlhké tmavé díry, dříve to byl sklad brambor. Myši a krysy se proháněly po podlaze. Děti se bály a neustále naříkaly. Nedokázala je utišit. Karel se vrátil po několika měsících. Skoro ho nepoznala.

Byl vyhublý, shrbený, ohluchnul na jedno ucho a přišel o pravé oko. Během té doby odloučení zestárl o deset let. Hluboké vrásky brázdily jeho obličej, rysy měl ztrhané a pohled prázdný. Ale byl naživu. Víc nepotřebovala, objímala ho a líbala na propadlé tváře, šťastná, že se jí vrátil. O tom, co se dělo v lágru, kam byl umístěn, nikdy nemluvil, ale navždy ho to poznamenalo. Z jejího veselého Karla zůstal jen stín.

První dva roky po válce byly hodně těžké. Museli oba dřít, aby uživili rodinu. Trvalo dlouhé roky, než se alespoň částečně zbavili prožitých traumat. Anna brečela potají do polštáře. Karel byl zamlklý, duchem nepřítomný. Po pár letech neustálého stěhování našli pěkný malý domek. Trochu jim připomínal jejich starý domov.

Karel se začal opět z něčeho těšit. Opravoval dům a staral se o zahradu. Měl radost, když jabloně, které zasadil, začaly prvně plodit. Anna mu byla celou dobu oporou a radovala se s ním každého, i nepatrného, úspěchu. I přes všechny ty těžkosti se nikdy nepřestali mít rádi. Všechny zkoušky spolu překonali. Až do Karlovy smrti žili v tom domku, kde si vytvořili nový domov a kde nakonec jejich děti vyrostly. Často si k sobě brali svoje vnoučata. Karel s nimi chodil na houby a učil je poznávat přírodu, kterou měl tak rád. Vnoučátka jim přinášela radost a vynahrazovala jim ty roky plné trápení a těžkostí.

V manželství plném vzletů a pádů společně prožili čtyřicet čtyři let. Když Karel zemřel, nechala Anna dům svému synovi Františkovi a přestěhovala se ke svojí dceři Marii, která taky přišla o muže.

„Babi, a jak to, že jste se měli pořád rádi, když byla ta válka a všechno vám vzali?“
Babička se dlouze podívá do mých zelených očí. Usměje se a pohladí mě po špičce pihovatého nosu. „Víš, měli jsme se tak rádi možná právě proto. Není tak úplně pravda, že nám všechno vzali. Ano, přišli jsme o dům, o majetek, ale ne o to nejcennější. Zůstali jsme všichni naživu a spolu. Vlastně jsme měli velké štěstí. Měli jsme jeden druhého a nic víc jsme nepotřebovali. Dědečka jsem si vzala z lásky, z lásky se nám narodily děti a s láskou, vzájemnou úctou a pokorou jsme všechno zlé překonali.“
„Měla jsi dědečka hodně ráda, viď?“
Vezme mi z ruky svatební fotografii a pohladí dědu po tváři. „Pořád mám.“

Babička mi vlastně tenkrát odpověděla na otázky, které se mi honí hlavou teď.

Láska buď je, anebo není. Láska je mocná. Je jako vítr – není vidět, ale cítíme ji. Nemá ruce, přesto se nás dotkne. Může být jemná jako mořský vánek, ale má i sílu uragánu. Umí povznést až do nebeských výšin, ale také srazit do nejtemnější propasti. Láska léčí i zabíjí, vyvolává radost i zármutek. Každý z nás ji pozná – a ať je, jaká chce, sladká, nebo bolavá, vždy zasáhne srdce.

Láska provází lidstvo od nepaměti. Někdy kráčí ruku v ruce se štěstím, jindy rozumu se chytá. A co to láska vlastně je? Kouzlo? Odměna, nebo trest? Čarodějka, nebo sudička, která spřádá a zaplétá lidské osudy? Moudrý stařec, jenž skrze čas a prostor vidí to, co my nevidíme, a proto svádí lidi dohromady? Nebo je to ďábel, který pokouší a svádí na scestí?

Láska je darem, ale nedostává se jí zadarmo. Musí se o ni bojovat a hýčkat ji, aby neodešla. A když o ni náležitě pečujeme, tisíckrát se nám odmění. Dnes máme všeho dostatek. Babička s dědou neměli nic, ale přesto měli všechno, protože měli jeden druhého. Díky nim dnes vím, že domov nedělá velký dům, že štěstí nepřichází ruku v ruce s bohatstvím a že základem opravdové lásky je pokora a úcta jednoho k druhému. Bohatství se neukrývá v peněžence, ale v srdci. A na pravou lásku se vyplatí počkat, protože ta pravá láska, když přijde, už nikdy neodejde.